Spolu s vitaminem E patří selen mezi základní esenciální nutriční složky, jejichž hlavní funkcí je ochrana buněk a tkání před oxidativním poškozením. Jeho úloha v organismu kolísá na ostré hranici mezi příznivými a toxickými účinky. Až do poloviny 70. let byl selen považován pouze za stopový prvek, který je při předávkování toxický. Význam pro lidské i zvířecí organismy byl částečně objasněn až s objevem, že je selen součástí neenzymových, ale i enzymových ochranných systémů proti reaktivním formám kyslíku. Selen je v organické formě součástí glutathionperoxidázy (GSHPx) – enzymu podílejícího se na odstraňování peroxidů vznikajících v organismu a volných radikálu z buněk, a může tak bránit vzniku zhoubných nádoru. Denní potřeba je podle dnešních poznatku do 0,1 mg, většinou se udává 0,05 až 0,07 mg. Při vyšším příjmu působí selen toxicky.

Je nutné zdůraznit synergii působení a tudíž obtížně od sebe oddělit účinky selenu a vitamínu E, protože obě látky jsou přítomny v celém těle a mají společné antioxidační funkce, které chrání široké spektrum biologických systémů před oxidativní degradací. Navíc také ochraňují jeden druhého (Říha, 2004). Význam selenu dále roste s objevováním pozitivních účinků výše zmíněného enzymu GSHP, který navíc napomáhá savcům odstraňovat jedy (zbavuje nás těžkých kovů např.: kadmia, olova, rtuti a volných radikálů). Jako strážce buněčných stěn hraje důležitou roli v prevenci rakoviny a stará se rovněž o aktivaci hormonů štítné žlázy (Zittlau, 2006). Selen je důležitý například pro opravy DNA, udržuje imunitní systém v dobrém stavu, usnadňuje jaterní funkce, pomáhá udržet zdravou pokožku a vlasy. Zbavuje tělo alkoholu, drog, tabáku a některých tuků. Pomáhá předcházet srdečním onemocněním, chorobám oběhové soustavy a rakovině kůže, jater, tlustého střeva a prsu, předčasnému stárnutí, artritidám a poruchám reprodukce. Uvádí se, že antioxidační vlastnosti selenu chrání před více než osmdesáti nemocemi. I když některé z příčin těchto onemocnění jsou obecně spojované s vyšším věkem, sám věk je nezpůsobuje. Spíše jsou tyto nemoci zapříčiněny škodlivými chemickými reakcemi, které se odehrávají v těle během života. Sloučeniny obsahující selen, tedy i výkonné antioxidační enzymy, mohou tyto škodlivé reakce významně redukovat. Selen je tedy nejen nepostradatelným prvkem pro život, ale rovněž pomáhá zvýšit kvalitu života a za příznivých okolností ho značně prodlužuje.

Podle novějších studií má selen také nezastupitelný vliv na reprodukci a plodnost lidí i zvířat. Je základním prvkem pro normální testikulární vývoj, spermatogenezi, pohyblivost a funkčnost spermií (Moslemi and Tavanbakhsh, 2011).

Celosvětově studie prokazují klesající počty spermií a jejich pohyblivost. Uvádí se, že neplodnost je zejména problémem u více jak 15 % párů vyspělé společnosti. Faktory, které způsobují sníženou plodnost mužů, zahrnují především chemické látky s estrogenním účinkem, které mohou vstupovat do potravního řetězce. Patří mezi ně především polychlorované bifenyly, chlorované uhlovodíky a další. Bylo zjištěno, že podávání selenu u pacientů se sníženou plodností vedlo ke statisticky významnému nárůstu motility spermií, ale nebyl pozorován žádný vliv na počet spermií (Scott et al., 1998).

Mezi nejvýznamnější poruchy spojené s nedostatkem selenu u hospodářských zvířat patří nutriční svalová dystrofie, která se vyskytuje celosvětově zejména u rostoucích telat, jehňat a hříbat a projevuje se neochotou k pohybu, nejistou chůzí a častým poleháváním. Selen a vitamin E také mají vliv na zdraví mléčné žlázy a jejich nedostatek je spojován se zvýšeným výskytem infekcí a zvýšeným počtem somatických buněk. Velmi zásadně se selen a vitamin E také podílejí na správné reprodukci a při jejich nedostatku byla popsána vyšší incidence zadržení placenty, ovariálních cyst, metritid a embryonální úmrtnosti. Prevence spočívá zejména v dodávání selenu v oblastech, kde je jeho přirozený výskyt malý. Selenové doplňky existují jednak v anorganické podobě (seleničitan sodný) a jednak v lépe stravitelné organické formě (vázaný na laktát, kvasinky).

To že selen může naopak škodit, potvrzují studie uvádějící, že vyšší příjem selenu u člověka může být příčinou vážných selenotoxikóz a dokonce i některých druhů karcinomu (zprávu uveřejnila i laboratoř onkologického centra v Novém Jičíně v roce 2003), nicméně dle Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny (IARC) - selen není klasifikován jako karcinogen).

Je, ale prokázané, že přeexponování selenem může vést, k hromadění vody v plicích či bronchitidě, k nevolnosti, zimnici, česnekovému dechu, horečce, bolesti hlavy, pneumonii, astmatu, bolesti v krku, dušnosti, zvracení, bolesti břicha, průjmu a zvětšeným játrům. Když se dostane selen do očí a do horních cest dýchacích, je velmi dráždivý. Nadměrná expozice může taktéž vést k červenému zbarvení nehtů, zubů a vlasů.

Obsah selenu v potravinách značně záleží na jeho obsahu v půdě. Při velké koncentraci selenu v půdě by mohl být jeho obsah v tzv. selenomilných rostlinách poměrně vysoký (např. jedlé houby). V naší populaci je ale příjem selenu velmi nízký – ČR patří k zemím, kde se v půdě prakticky nevyskytuje, (např. v roce 1985 ve Finsku vláda schválila zákon, podle kterého musí zemědělci povinně přidávat selen do hnojiv). U nás byly také činěny některé dílčí pokusy s dotací selenu do půdy zejména pro plodiny zkrmované dojnicím, ve snaze zvýšit jeho obsah v mléce.

Z potravin jsou jediným přijatelným zdrojem mořské ryby. Dobrými zdroji selenu jsou ještě potraviny živočišného původu, jako jsou ledviny, játra, vepřové maso, krabi, další korýši a vejce. Z rostlinných druhů je nejvíce zastoupen v jádrech ořechů a to zjm. u para ořechů, více je ho také v česneku a luštěninách. U ostatních rostlin je obsah selenu zhruba poloviční.